Když jsem byl malý, razilo se u nás heslo slunce + voda + vzduch = zdraví. Což pochopitelně neznamená, že by nám lidem soudruzi neměli nebo nechtěli nabídnout jinou péči a jiné druhy léčiv. Samozřejmě jsme tu měli relativně solidně fungující zdravotnictví, aspoň v rámci toho, co bylo tehdy možné v naší poměrně izolované východoevropské socialistické zemi. Ono heslo bylo míněno tak, že bychom tomu zmíněnému měli holdovat, abychom si udrželi dobrý zdravotní stav.
Mělo to určitě něco do sebe. Ale to podle toho, jak se to vezme. Slunce nám totiž pomáhalo například vytvářet si vitamín D, kterého mohli mít našinci nedostatek, protože byly nedostatkové i běžné jiné zdroje, jako jsou mořské ryby. Koupání se jsme mohli brát jako dostupnou možnost pohybové aktivity, proto ta voda. A vzduch? Každý musí dýchat a pobyt na čerstvém vzduchu byl považován za zdravý tehdy stejně jako dnes.
Ale jaká byla realita?
Slunce jsme si pochopitelně užívali. Byla to jedna z mála možností, jež se nabízely našincům o dovolené bez omezení. Do slunění se nám tehdejší politici na rozdíl od jiných záležitostí nemluvili, a tak jsme byli každou chvíli o prázdninách a dovolené na slunci. A určitě jsme tím své zdraví nepodporovali. Běžně jsme byli spálení, rudí jako raci, a koledovali jsme si tak o rakovinu kůže.
Voda nám byla dostupná vesměs jen na přírodních koupalištích, a sinice, kterými nás dnes hygienici straší, nebyly tím nejhorším, co nás mohlo potkat. Do vody běžně ústila kanalizace, a tak tam nejednou plavali nejen lidé, ale i to prve spláchnuté. A vzduch? Stačí si vzpomenout na tehdejší průmysl nebo Trabanty a podobná neekologická vozidla, a je hned každému jasné, že byly tehdy aspoň školy v přírodě pro děti z některých oblastí na místě. Zhluboka dýchali často jen sebevrazi. Mnohé už se změnilo, a to k lepšímu. Což nás může těšit. Ale určitě bych se jen na slunce, vodu a vzduch nespoléhal.